Čtenářská recenze: Kateřina Tučková - Žítkovské bohyně

Kdesi v obci Žítková, v zapomenuté oblasti Bílých Karpat, poblíž hranic se Slovenskem, prý kdysi žily bohyně. Říkalo se jim tak díky schopnosti bohování, kterou ovládaly. Dokázaly totiž žádat Boha o pomoc, dokázaly ovlivňovat zákonitosti přírody, věštit budoucnost a zaříkávat. Jednou z nich byla i bohyně Surmena, při vyslovení jejíhož jména se mi ihned vybaví jedna pasáž z knihy, kdy tato postava stojí na kopci v obrovské vichřici, ruce vzpažené k nebi zaříkávajíc bouřku...

Dora Idesová je neteří bohyně Surmeny a vypravěčka celého příběhu. Je poslední žijící bohyní, i když si to sama nechce připustit nebo spíš nestačila převzít od své tety její umění. Příběh je však přesto, že má vypravěčku, vykládán ve třetí osobě, což ve čtenáři umocňuje dojem odstupu, který si chce Dora ponechat od smutného, až tragického děje a zároveň se z něj vyzpovídat. Už z kraje knihy jsme svědky tragické události, jejíž zápletka se před námi otevírá postupně, de facto až k samému závěru. Provází nás po spletitém osudu Dory, vedoucího od tragické ztráty matky a pak i otce, přes hrůzný pobyt v internátě i násilného odtržení od obou nejbližších příbuzných, kteří ji ještě zbyli, až k samému rozuzlení. Kniha je pojímána jako vědecká práce. Dora Idesová totiž pracuje jako etnografka a zabývá se právě Žítkovskými bohyněmi a jejich těžkým údělem. Fantazie se tak proplétá s fakty a čtenář tak má mnohdy problém odlišit smyšlenky od pravd a polopravd. Dojem skutečnosti v nás vyvolávají fiktivní dopisy a především archivní prameny z hlášení STB. V knize je těchto pramenů skutečně mnoho, čímž celý příběh dostává hodně akademický ráz. Za nevýhodu to však rozhodně nepovažuji. Kateřina Tučková s fiktivními archiváliemi totiž pracuje velmi šetrně, tak, aby nenarušovaly tok příběhu, a aby se staly jeho součástí. Na knize musím vyzdvihnout skvělé umění autorky rozplétat děj tak, abychom v sobě coby čtenáři udržovali stálou hladinu napětí a zvědavosti, a to až do zcela poslední stránky. Samotný závěr knihy mě totiž nesmírně překvapil, dokonce můžu říci, že jsem ho nedokázala ani v nejmenším předvídat. Po celou dobu čtení jsem byla autorce nesmírně vděčná za to, že mně, coby ateistce a modernímu člověku, skvělou formou vypověděla o životě žitém v kontextu s přírodou, o starých mystériích a okultismu, tajemných obřadech a úctě k Zemi a předkům. Dokonce jsem až litovala, že všechno to cenné smetlo ze stolu křesťanství a komunismus, jako bychom byli odříznuti od podstaty sebe samých. Žítkovské bohyně jsou naprosto výjimečnou knihou, které ani zdaleka nemám co bych vytkla. Téma je naprosto neotřelé, skvěle zpracované a navíc poučné. Společně s románem Vyhnání Gerty Schnirch (té samé autorky) ji považuji za jednu z nejlepších knih v rámci současné české literatury. Autorkou recenze je Jana Chudáčková