Čtenářská recenze: Paulo Coelho - Rukopis nalezený v Akkonu

Těžko v dnešní době hledat vlivnějšího autora, než je brazilská literární hvězda Paulo Coelho (*1947). Tento nositel francouzského řádu Čestné legie, vyslanec UNESCO a doslova posel míru podle OSN, který má za sebou divoké mládí spojené s drogami, vězením či blázincem, je dneska ikonou pro milióny čtenářů po celém světě. Ale objektivně řekněme, že má i spoustu kritiků, či snad odpůrců. Jeho příběhy, které nabízejí zamyšlení nad současným lidským chaosem, se snaží ukázat cestu ke štěstí, znovunalezení Boha, ale především nabádají k objevení odvahy splnit si svůj životní sen, jako u onoho pastýře z jeho nejslavnějšího románu „Alchymista“. Pro někoho jsou to duševní pohlazení, ukazatelé cesty, pro jiné ale je Coelho jen něco jako populistický pisálek. Jak např. v Mladé frontě napsali k této knize: „Coelho napsal další mýdlovou operu“. Ale je na každém z nás, aby to posoudil.

„Rukopis nalezený v Akkonu“ (orig. Manuscrito Encontrado em Accra, 2012) je avizovaný jako historický příběh odehrávající se před tisícem let v Jeruzalémě, v předvečer útoku křižáků na tento chabě chráněné středobod tolika velkých náboženství. Pokud budete očekávat příběh popisující osudy obyvatel města několik hodin před smrtícím masakrem, budete pravděpodobně asi zklamáni. Jak už napsal František Cinger pro Právo: „Coelho místo vyprávění příběhů spíš káže.“ Vlastně autor přesně plní to, co píše na přebalu. Je to příběh řeckého učence zvaného Kopt, který v předvečer útoku svolá lidi, aby jim kázal o tom, co v životě zaslechl, a co ho naučila vlastní zkušenost. Slovy onoho učence: „Mohou zničit město, ale nemohou zničit všechno to, co nás naučilo. Proto naše vědomí rozhodně nesmí potkat týž osud jako naše hradby, naše domy a ulice.“ A tak bych spíše než za román nazval toto jeho nejnovější dílo motivační knihou. Slovy jednotlivých obyvatel Jeruzalému se ptá na základní otázky lidského bytí - „Vyprávěj nám o porážce“, „Vyprávěj nám o osamění“, „Vyprávěj nám o zázraku“, „Nikdy jsem nevěděl, kam mám zamířit“ atd. A ústy učence pak dostáváme odpovědi. Odpovědi, které mnozí čtenáři nejen Coelha znají, a se kterýma aspoň v duchu souhlasí. Ale musím přiznat, že někdy přece jen překvapí. Když nezvykle vypovídá o důležitosti nejen vnitřní krásy, ale i té vnější, fyzické, či odpovědi na otázku „Vyprávěj nám o milostném aktu“. Coelho přitahuje své čtenáře právě svým uměním vložit morální, etické či náboženské otázky do čtivého a atraktivního hávu prózy. V případě „Rukopisu nalezeného v Akkonu“ tento svůj pozměnil. Na otázku, proč dílo vlastně napsal, odpovídá, že na sociálních sítích (autor byl např. druhou nejvlivnější osobností na Twitteru) jsou spousty uživatelů, kteří ztratili víru ve své schopnosti, v lepší zítřek. Tato kniha jim ho má pomoci najít. V překladu Jindřicha Vacka vydalo nakl. Argo v lednu 2013. Autorem recenze je Bohdan Volejníček