Čtenářská recenze: David Zábranský - Martin Juhás, čili Československo

Autor David Zábranský před devíti lety zaujal odbornou veřejnost svým debutem Slabost pro každou jinou pláž, která v oné době způsobila velký rozruch, kdy jako blesk z čistého nebe rozkalila stojaté vody české literatury. Kniha byla totiž naprosto jiná. Čtenáře uchvacoval její filozofický rozměr, ale i hravé, břitké a intelektuálně náročné vyprávění, jež bylo ihned přirovnáváno k Milanu Kunderovi.

Barvitá kronika vzniku Československa Jeho nejnovější román způsobil to samé co první. Svými předešlými knihami se Zábranský připravoval na román poslední. Úctyhodný špalek Martin Juhás, čili Československo je dílem pozoruhodným a v mnoha ohledech výjimečným. Navzdory očekáváním spojovaným se samotným názvem knihy zde chybí hlavní postava a děj ztvárňuje ve své mysli vševidoucí vypravěč, jež předestírá směřování i myšlenkové pochody aktérů. Osudy Jána Juháse, jež se velmi zajímavým způsobem dostane do Strakonic, aby, jak sám říká, „v emigraci u bratrů Čechů bojoval o úspěch“, jsou v knize určující, nikoliv však jediná linie příběhu. Je to však právě Ján a posléze i jeho syn Martin, kteří fungují jako spojovací prvky mezi nesourodými prostředími i uvnitř plejády osob. Společenské změny třiceti let, jež příběh obsahuje, jsou reflektovány skrze všednodennost, politiku i mysteriózní přesah. Při čtení prvních stran se není možné zbavit dojmu, že je román dílem absolutního grafomana s úchylkou na naprostý detailismus. Ani rozklíčování vypravěčského stylu není jednoduché. Autor čtenářům nic neulehčuje, když používá několik stylů najednou. Nejvíce se však při četbě vybavuje jazyková hravost Vladislava Vančury , která se prolíná s obrazotvorností magického realismu Latinské Ameriky. Vševidoucí vypravěč neustále upomíná na fakt, že se jedná o kroniku, nicméně styl textu je kronice na hony vzdálen. Svým stylem vyprávění, jež obsahuje spoustu odskoků v textu, často se vracející obrazy, neustávající příval metafor, fantaskní a provokativní prvky, spíše připomíná neustále se kupředu valící projekci filmu na filmovém plátně. Občas je ovšem film nešetrně prostříhaný a filmový pás občasně ušpiněný a umaštěný. Tím čtenářům připomíná fakt, že se nejedná o přesnou realitu, ale o realitu vzniklou ve vypravěčově mysli. Vypravěč samotný by si zasloužil celou kapitolu v odborné knize věnující se pozici vypravěčů v současné české literatuře. Zábranský přiřkl vypravěčově roli vlastnosti kouzelníka. Jen takový vypravěč je totiž schopen plnohodnotně uchopit veškeré složitosti, množství postav, míst, událostí i jemné nuance textu a poslepovat je ve velmi sugestivní celek. A i přesto, že střídání skutečných, mýtických a fantazmagorických prvků čtenář brzy prohlédne, nemá potřebu je řešit a nerušeně pokračuje dále ve čtení. Zábranský v knize ukazuje svoji výraznou slovní ekvilibristiku. Ta je ovšem příliš přesycena bizarností i přílišným vrstvením metafor. Po čtenáři je tak vyžadována nadprůměrná míra soustředí a trpělivosti s textem. Vypravěčské eskamotérství neztrácí na intenzitě, ale právě naopak díky tomu ztrácí na zajímavosti a tím klesá pozornost čtenářů, kteří se začínají brzy nudit. Vypravěč totiž není klasickým vypravěčem, jenž má přisouzenu roli odvyprávět to, co viděl, či zažil. V podání Davida Zábranského má vypravěč hlavně do samotného vyprávění chuť. To že mu Zábranský umožnil mít ještě talent vyprávět je už jen třešničkou na dortu. Ovšem nic se nemá přehánět. Události a epizody totiž vypráví tak, jak sám uzná za vhodné. Některé neodvypráví vůbec, jiné zase s obrovským smyslem pro detail. Celý vyprávěcí proces navíc doplňuje gesty a teatrálností jako trhovec na maloměstském jarmarku. Také přepečlivě kombinuje historické osobnosti s těmi smyšlenými ve spojitosti s prvky historie každodennosti i hmotné kultury. Zábranský nechtěl svojí knihou postavit, ale ani rozbít prvorepublikový pomník. Chce donutit čtenáře o pomníku vůbec přemýšlet. A proto ho vypráví jinak, než je čtenář zvyklý. Magicky, obrazně, metaforicky. I přesto, že se jedná o dobu, s kterou jsme generačně ztratili zkušenostní kontakt, se nejedná o do textu promítnutá učebnicová fakta, ale o umělecký popis doby, kterou je škoda čerpat jen z dějepisu, či muzeí. Kniha je formálně až neuvěřitelně precizní, obsahově strhující, chytrá, empatická a v neposlední řadě provokativní. Autor čtenářům v knize nabízí intelektuální text, který se mu bohužel vymkl z rukou. Přebíjí ho holá bizarnost, jíž je ve spojení s magickým realismem tolik, až to po čase otráví. Jedná se však o román po řemeslné stránce důmyslný, ovšem problémem je, že prakticky postrádá smysluplný příběh. Postavy jsou jen jakýmisi reprezentanty soudobého společenského a politického dění, jenž se pohybují na hraně intimních, zároveň však i velkých dějin. David Zábranský zvolil pro svůj román koncept, kterému se čtenář buďto podvolí, nebo knihu zavře. Při první variantě se mu kniha bohatě odmění pestrostí a bohatostí jazyka, v níž je skryta nevýslovná krása. Je však zapotřebí ji užívat po kapkách, aby byla dostatečně vstřebána. Autorem recenze je Jan Hübsch