Čtenářská recenze: J. P. Delaney - Dokonalá manželka

V momentě, kdy se Abbie probudí, bolí ji celé tělo. A co víc – vůbec si nevybavuje, proč je tady, co se jí stalo, dokonce ani to, jak se jmenuje. Ten muž, který sedí u její postele v místnosti, co působí jako nemocnice, jí tvrdí, že je její manžel, ona že prý je dokonalá manželka a matka, že ráda surfuje a je to umělkyně. Navíc je tak trochu zázrakem vědy! Před pěti lety totiž měla hroznou nehodu a živá je vlastně jenom díky technologickému průlomu. Všechno dává smysl. Jenže pak se Abbie začnou z paměti vynořovat střípky z její minulosti, které s tím, co jí tvrdí její manžel, tak úplně nesedí.

Může věřit tomu muži, který tvrdí, že je její manžel? A co se tehdy před lety doopravdy stalo? Manžel Tim dávkuje Abbie po malých kouscích to, co se s ní stalo. Abbie se po smrtelné nehodě mohla vrátit zpátky do života jenom díky technologiím, kterými se její manžel ve své firmě zabývá. Teď je z ní robot. Tim vyrobil umělou bytost, do které nahrál osobnost své manželky. Postupně jí nahrává další a další vzpomínky, aby Abbie získala komplexní obraz svého minulého života. Abbie se převlékne a vyrazí s manželem domů. Necítí se úplně ve své kůži. Popravdě řečeno je jí dost divně. Myšlenky se jí honí hlavou, sem tam se vynoří nějaká vzpomínka. A pomalu si zvyká na svůj život. Stará se o svého autistického syna, o něhož až doposud pečovala chůva. Jednoho dne najde ve své knihovně schovaný telefon a iPod a v nich plno podivných zpráv. Vyplývá z nich, že manžel jí řadu věcí tají. Záměrně. Co když byla zavražděna? Co když se nejednalo o nehodu? A co když se manžel chopil příležitosti vytvořit mnohem lepší variantu svojí manželky? Tak trochu jiná rodina Manželství Abbie a Tima působí na první dojem naprosto dokonale. Ona je hezká a inteligentní, ráda maluje, surfuje, skvěle vaří a navíc se stará o svého syna – autistu. Navíc stíhá číst a věnovat se dalším činnostem a koníčkům. Zkrátka „ Dokonalá manželka “. On taky není k zahození: chytrý muž, který je ochoten trávit dlouhé hodiny v práci a přitom si vždy udělá čas na svou rodinu. Nenechme se zmást. Každá rodina má své problémy. I ta nejdokonalejší. A i tahle je má. Tim svou Abbie miloval tak moc, že se po její smrti rozhodl vytvořit její kopii. Docela scestný námět, řeknete si. A daleko od pravdy teda rozhodně nejste. Umělý člověk s mozkem někoho, kdo kdysi skutečně žil, docela dost zabředává do žánru sci-fi. Díky své zápletce si však stále uchovává dostatek prvků dobrého thrilleru. Samotný námět nebyl podle mě až tak špatný, i přesto, že téma umělé inteligence a robotů nevyhledávám. Poté, co jsem s nadšením dočetla knihy Ta přede mnou a Věř mi , jsem ale čekala mnohem víc. Vadilo mi třeba nedostatečné prokreslení postav. S žádnou z nich jsem se nedokázala ztotožnit a ke konci mi vlastně bylo fuk, jak to s nimi dopadne. Kromě toho mi nesedělo vyprávění ve 3. osobě, které působilo jako matoucí, a to natolik, že jsem častokrát měla potíže pochopit, kdo s kým vlastně vede rozhovor. Z devadesáti procent jsem věděla, jakým směrem se příběh bude ubírat. Výjimku tvořil snad jen úplný závěr, který mě docela překvapil. Zaujala mě myšlenka, která sice nepřinesla nic nového, ale k zamyšlení rozhodně vybídla: naučíte-li robota lidským emocím, je to stále ještě robot nebo už člověk? Docela mě bavilo taky samotné spojení tématu autismu a robotiky . Jsou autisté něčím méněcennějším jenom proto, že přemýšlí víc jako stroje a méně emočně? Pokud hledáte knihu, u které si oddychnete a odpočinete, vřele ji doporučuji! Zřejmě ale vzhledem ke specifickému námětu nesedne úplně všem. Autorkou recenze je Andrea Simoglu.