Čtenářská recenze: Stephen King - Bazar zlých snů

„Všechno, co vidíte, je ruční práce, a i když je mi každý z těch kousků milý, rád je prodám, protože jsem je vytvořil speciálně pro vás. Klidně si je pořádně prohlédněte, ale buďte opatrní, prosím. Ty nejlepší mají zuby.“ Takto nám svým osobitým stylem nabízí svojí novou povídkovou sbírku král hororů, americký spisovatel Stephen King (*1947). Osobnost, která na počátku své kariéry sice neprodala ani jeden výtisk knihy, ale už za ně dostala půl miliónů dolarů, spisovatel, který už v polovině osmdesátých let minulého století ohlásil ukončení spisovatelské kariéry, protože má všechno a není už o čem psát, a přesto píše dodnes. Tak lze taky představit jednoho z nejčtenějších autorů v dějinách literatury.

Knížka povídek „ Bazar zlých snů “ (orig. The Bazaar of Bad Dreams, 2015) je jeho jedenáctou sbírkou, ve které svým věrným i novým čtenářům předkládá dvacet kousků, „všechno ruční práce“. Sice nás, čtenáře, na úvodu láká: „A přisuň se trochu blíž. Já nekoušu. I když …“, musím poctivě prohlásit, že spíše souhlasím s textem na přebalu, tedy že je to sbírka přízračných povídek , než typicky hororových příběhů. Nevím, jestli některý z dvacítky kousků bych charakterizoval, že naši mysl dotlačí na hranice normálnosti, a bude se nás snažit svrhnout do temného víru šílenství a brutality, přesto v každém případě očekávejte příběhy minimálně plné černočerného humoru. Typickým důkazem je povídka „Duna“, která sice vypadá, že pointu lze odhadnout už po první stránce, ale bacha na to… Ke klasickému hororu lze přirovnat první povídku „Míle 81“, kterou vlastně vymyslel už během vysokoškolských studií, ale teprve teď námět oprášil a dokončil do finálové podoby. Stejné hororové podoby lze vyhledat třeba u povídky „Zlý chlapeček“, která od celkem předvídatelné „Míle 81“ přináší i šokující námět a pointu. Středobodem sbírky jsou skutečně zlé sny, noční můry každodenního života. Většinou neradostné chvíle a osudy, jež prožíváme všichni, kterým ale King dokázal vložit něco navíc. A tím navíc je neobvyklé chování, něco jako dynamit v narozeninovém dortu, které bychom v našem nudném, zaběhnutém životě těžko vnímaly jako normální a běžné. Se zručností jemu vlastní dokázal King čtenáře šokovat oním stylem „pojď, něco ti ukážu, je to skvělé, a jen tady za rohem… A pak nás drží, a nutí nás se koukat na ty zvěrstva a křičet…“ Jak jinak vnímat příběhy, ve kterém vystresovaný cestující v taxi stojí v zácpě, pozoruje lidi v okolních vozech, když tu jeden z nich se na něj podívá, usměje a s klidem vytáhne nůž… Nebo otravná každotýdenní návštěva dementního rodiče v ústavu, která se změní v nečekanou krvavou řežbu uprostřed ulice… Vrcholným čtenářským prožitkem těchto hororů každodennosti je povídka „Herman Wouk stále žije“. Povídka, která obsahuje vše, co je vždy doménou autora – zabíjení dětí ( … kleká si a cosi přikrývá. Buď malého člověka, nebo kus velkého člověka… ), a ona drobnost, která se vždy skrývá v Kingových dílech, krátká, ale až pornografická větička ( Delight na jejím klíně se zavrtí a pak znovu spí s prstem nacpaným do pusy. Kam za pár let nějaký kluk jako M. H. bude chtít zastrčit piňďoura, napadne Brendu. A ona mu to nejspíše dovolí. Já to dovolila… ). Nevím jistě, jestli každá povídka se dá považovat za šokující, překvapivou, krvavou, ale určitě se o žádné z nich neodtrhnete. Nejsou v nich potoky krve a haldy bestií, přesto jednoznačně dokáží slunný den proměnit ve chmurnou noc plnou beznaděje. King má dar vyprávění od Boha , jak se říká. Jeho vnímání světa a života je jednoznačné – život je prostě svině, neptá se, nemá slitování. Nesmíme opominout ani skvělé předmluvy ke každé povídce, které si svým obsahem mnohdy nezadají se samotnými příběhy. V překladu Lindy Bartoškové vydalo nakl. BETA v roce 2016. Autorem recenze je Bohdan BoboKing Volejníček