Idiot

Anotace

Nové vydání jednoho z nejzdařilejších románů nejčtenějšího ruského spisovatele s osmi desítkami ilustrací u nás již dobře známého malíře Michaila Gavričkova. Román Idiot, na němž Dostojevskij pracoval během svého pobytu ve Švýcarsku a v Itálii, kdy...

Nové vydání jednoho z nejzdařilejších románů nejčtenějšího ruského spisovatele s osmi desítkami ilustrací u nás již dobře známého malíře Michaila Gavričkova. Román Idiot, na němž Dostojevskij pracoval během svého pobytu ve Švýcarsku a v Itálii, kdy procházel tíživou existenční krizí, a který poprvé vyšel v letech 1868–1869, patří bezesporu k jeho nejpozoruhodnějším dílům a vymyká se všem ostatním. A je také dílem nejosobnějším, neboť autor do jeho protagonisty promítl mnohé ze svých nejniternějších existenciálních zážitků a přesvědčení. Dostojevskij si v tomto románu předsevzal „stvořit obraz ideálně krásného člověka“, což sám považoval za úkol vpravdě „kolosální“, ba nemožný, neboť „na světě nemůže být nic obtížnějšího, zvláště v naší době“. Touto ideálně krásnou bytostí je kníže Myškin, postava, která se provždy nesmazatelně zapsala do dějin literatury a která dodnes nepřestává inspirovat a okouzlovat čtenáře na celém světě. Myškin je vnitřně krásný, ctnostný, ušlechtilý, vyrovnaný, ryzí člověk, zcela bezelstný, nevinný, téměř „andělský“. Na rozdíl od mnoha jiných známých autorových postav je zcela prost všech temných vášní, konfliktnosti, žádostivosti a zlých „běsů“. Strádají-li ostatní Dostojevského hrdinové přebytkem smyslnosti, pak Myškin naopak strádá jejím naprostým nedostatkem. Je laskavý, bezmezně soucitný, bytostně dobrý, a jako takový se společnosti, v níž vládne duch cynismu a egoismu, přinejmenším zpočátku nutně jeví jako „nenormální“ jedinec, zkrátka jako idiot. Myškin, jenž svým „idiotstvím“ okolní svět okouzluje a současně destabilizuje, je ovšem nadán intuitivní jasnozřivostí, vidí to, co jiní nevidí. Dohlédne až do nejhlubšího nitra lidí, především žen, zvláště pak svých dvou žen: Nastasji Filippovny a Aglaji… Ani Myškin ale není zbaven osudových paradoxů a bezvýchodné tragičnosti. Slovy Nikolaje Berďajeva: „Myškin není posedlý démony, iracionálními běsy, jeho duše je andělská. Onen ,andělský‘ element v něm sice nevyvolává běsnění, ale nemůže nikoho z běsnění vyléčit, byť právě to je jeho nejvroucnějším přáním. Není až do samého konce úplným člověkem, jeho povaha je sice světlá, ale neúplná.“ A tak vše nemůže skončit jinak než pohromou. Myškin přivádí do neštěstí i ty, které miluje, a nakonec i sám sebe. Slovy Dostojevského: „Nejpodivnější na celém románu je to, jak neuvěřitelně absurdně se Myškin chová k oběma ženám, které miluje. Svým jednáním přivodí vraždu a závěrečnou katastrofu... Upřímně řečeno, je třeba říct, že tento ,dobrý‘ člověk nic dobrého kolem sebe nedělá…“ Na pozadí příběhu „ideálně krásného člověka“ Dostojevskij promýšlí nejdůležitější filozofické, psychologické a společenské otázky, které si lidé kladou odnepaměti.