Anotace
Obyvatelé hanácké Bedihoště znali Antonína Pospíšila jako slušného, přičinlivého člověka, který miloval svou manželku. Ke své smůle však vyženil těžce problematického tchána, s nímž se ženou sdíleli domek. Desítky let tyranovi ustupovali. Změnilo se...
Obyvatelé hanácké Bedihoště znali Antonína Pospíšila jako slušného, přičinlivého člověka, který miloval svou manželku. Ke své smůle však vyženil těžce problematického tchána, s nímž se ženou sdíleli domek. Desítky let tyranovi ustupovali. Změnilo se to 16. března 2016.
„Moje Hana se mi mezi vzlyky svěřila, že ji táta doma napadl. Hledal noviny, vyběhl do prvního patra, ječel jako šílenec. Svou dceru narval k radiátoru, koleno jí vrazil do břicha a oběma rukama ji začal rdousit. V poslední chvíli chytla nějakou sílu a zavolala ?tati?. On se pak trochu vzpamatoval a tlak povolil.“
Tyto řádky napsal dnes už sedmdesátiletý Antonín Pospíšil novinářce Ivaně Karáskové z břeclavské věznice, kde si odpykává třináctiletý trest za vraždu. V řadě dalších listů detailně vylíčil, jakému psychickému teroru byli doma vystaveni. Poté, co tchán zaútočil na svou dceru i fyzicky, se už senior neovládl. Zvolil ovšem nejhorší z možných řešení.
„V mozku mi něco prasklo a já natáhl pistoli. Střelil jsem Ludvíka do spánku. V amoku, který mě pohltil, jsem nabil, přistoupil k němu z druhé strany a znovu střelil.“
Zápisky odsouzeného autorka doplnila o dokumenty ze soudu, výpovědi blízkých či názory odborníků. Tragický příběh obyčejné venkovské rodiny v obecnější rovině odhaluje příznačnou neschopnost postavit se domácímu násilí. Zároveň boří zažitou představu o tom, kdo je schopen zabít.
Více
