Čtenářská recenze: Angela Marsonsová - Skryté karty
Na každý další díl z krimisérie britské spisovatelky <a href="jnpx:x-angela_marsonsova">Angely Marsonsové</a> s inspektorkou <a href="jnpx:x-pripady_kim_stoneove">Kim Stoneovou</a> se už několikátý rok vždy velmi těším. Autorka zůstává věrná nastolenému způsobu vyprávění, takže jejím čtenářům je jasné, co je čeká: notná dávka napětí, neotřelý propracovaný příběh, krátké kapitoly, které vám nedovolí přestat číst a pár z nich je z pohledu pachatele. Při současné frekvenci 2 knihy za rok je to ideální. Zmíněný mustr se vám neomrzí a do dalšího dílu se to dá celkem vydržet.
Tentokrát se s Kim Stoneovou a jejím týmem v podání Bryanta, Stacey a Dawsona dostaneme na elitní soukromou školu Heathcrest. Na této škole studují za nemalé školné děti politiků, lékařů, právníků, televizních celebrit… Očekává se, že z nich vyrostou další úspěšné a vlivné osobnosti. Mezi ně jsou každý rok zařazeny dvě děti, které dostávají stipendium a jsou vybrány podle svých schopností z řad „obyčejných“ dětí. Např. budoucí sportovní olympionici, výjimečně hudebně nadané děti a podobně. U nich je předpoklad, že díky svým schopnostem školu v budoucnu proslaví. Kim se svým parťákem Bryantem se na Heathcrest dostanou v podstatě náhodou, když jsou zrovna poblíž ve chvíli, kdy ze střechy skočí třináctiletá dívka Saddie Wintersová. Nicméně nebyla by to Kim, kdyby zdánlivou sebevraždu nechala jen tak. Její instinkt jí napovídá, že na skoku ze střechy něco nesedí… Opravdu se jedná o sebevraždu? Když jí patolog Keats potvrdí její domněnky, rozběhne se vyšetřování. To zástupci školy nevidí zrovna rádi, ale Kim se nenechá jejich povýšeným postojem odradit. Společnými silami se inspektorčinu týmu podaří postupně odkrývat neutěšený život třináctileté Saddie a zároveň existenci jakéhosi VIP klubu na Heathcrestu. Tyto klubu jsou v podstatě čtyři a odpovídají barvám žolíkových karet – Srdce a Káry pro dívky, Piky a Trefy pro chlapce. Každý klub má 13 členů na škole, ale skutečných členů je mnohem víc. Členství je totiž doživotní. Nabídka členství se neodmítá. Členové jedné barvy si jsou nápomocni po celý život. Ze členů klubu mají ostatní studenti respekt. Elitní klub v elitní škole. Kdysi se k němu členové veřejně hrdě hlásili, dnes jsou vedené tajně. Členství má však také svá pravidla, která je třeba dodržovat. Současné události na škole, kdy krátce po smrti Saddie je nalezen mrtvý chlapec Shaun Coffee-Todd, který zemřel na alergickou reakci na ořechy, a další úmrtí na sebe nenechávají dlouho čekat, zavádějí vyšetřovatele do doby před 25 lety. Konec knihy je opět strhující, nečekaný a přiznám se, že jsem tentokrát i slzy uronila. Nepodali jí pomocnou ruku. Tolik je prosila, žadonila, aby ji vzali z Heathcrestu a nechali ji chodit na nějakou školu blíž domovu. Hnusilo se jí to zatuchlé elitářství a tradicionalismus, který neschvaloval individualitu, dusil kreativitu i vyjadřování vlastní osobnosti a odměňoval konformitu. Bylo to tu jako ve vězení. Jenomže ne, oni její prosby odmítli. Jejich dítě přece nebude chodit na místní státní školu. Heatcrest jí posílí charakter. Získá tam kontakty, ze kterých pak bude těžit po celý život. Spojence, na něž se bude moct spolehnout. Ona ale nestála o kontakty a spojence. Chtěla kamarády. Normální kamarády. U krimisérií je fajn, že jednotlivé příběhy můžete číst samostatně, že případy na sebe nenavazují. Mě osobně se ale hrozně líbí, číst je postupně. Jen tak si lze vychutnat všechny souvislosti, odkazy na předchozí události v životech vyšetřovatelů či postavy, které se např. v osmém díle jen mihnou, ale více jste se o nich dozvěděli někdy dříve. Jen tak můžete ocenit, že autorka svou hlavní hrdinku občas pošle k dětskému psychologovi na radu, že Bryant stále chodí se ženou do tanečních, že z Dawsona se stal zodpovědný otec a skvělý vyšetřovatel mířící za povýšením, že Stacey, jejíž schopnosti práce s počítačem jsou pro tým neocenitelné, si v soukromí užívá nový rodící se vztah… Díky tomu nejen že čtete další krimi příběh, ale těšíte se na jednotlivé postavy, přirostou vám k srdci. A to i přes to, že Angela Marsonsová popisem jejich soukromých životů rozhodně nezabírá desítky stránek, ale jen sem tam náznak. Případy Kim Stoneové stále všem doporučuji. Jedinou drobnou výtkou vůči této sérii je jedině to, že by si na obálce zasloužila číslování. Lépe by se v nich orientovalo, když je půjčuju známým… :) Autorkou recenze je Lenka Mynaříková.