Čtenářská recenze – Zdeněk Svěrák: Po strništi bos

Zatímco u některých knih, či filmů se kolikrát musím ptát: Proboha proč toto dílo vzniklo?, u této útlé knížky je to zcela jasné - je na světě proto, aby rozdávala radost a pohodu a byla jakousi první pomocí pro dny, kdy se nám vůbec nic nedaří.

Pokud bych měla zatím poslední páně Svěrákův literární počin k něčemu přirovnat, pak ke stéblu trávy, na němž jsou navlečeny voňavé lesní jahody. Minipovídky – postřehy malého chlapce vyrůstajícího za okupace plní úlohu těchto drobných červených plodů, jsou stejně osvěžující a zůstává po nich i stejně krásně. Svěrák zde čtenáři nabízí pohled dětskýma očima na lidi, události a věci tvořící svět malého Edy Součka. Dění kolem sebe posuzuje na základě „přísných“ kritérií, v souladu se smyslem pro klučičí čest. Většinou je jeho postoj adekvátní věku, tedy naivní, ale na druhé straně se mu hlavou honí množství neodbytných otázek: Jak je to vlastně s rodinným vyvrhelem Vlkem? …..a co to říkala tuhle sousedka o dědovi…? Jelikož autor umí zůstat navzdory věku malým klukem, je schopen stejně jako oni používat hravou nadsázku v případě, že příhoda postrádá dostatečný stupeň přitažlivosti tak, že je sice jasné, že tak trošku posluchače „krmí“, ale nikomu to nevadí a posluchač (potažmo čtenář) vážně přikyvuje a – tak trošku doufá, že je to pravda a jako pravdu tu úžasnou příhodu šíří dál, hřejíce se v jejím odlesku. Knížku ocenili i knihkupci a nakladatelé, byla vyhlášena nejúspěšnější knihou loňského roku a není se opravdu čemu divit. Myslím, že čas ukáže, že lze bez rozpaků přirovnat Po strništi bos k fenomenální klasice - ke knize Bylo nás pět z pera mistra Karla Poláčka. Pane Svěráku bravo!! Autorkou recenze je Iveta Filanderová