Čtenářská recenze: Khaled Hosseini - A hory odpověděly

Už je to strašně dávno, co nám maminka četla pohádky. Dobrá dvě desetiletí. Až tahle kniha mi připomenula, jak kouzelné bylo dětství plné příběhů z pohádkových knížek, vyprávěných přívětivým hlasem naší mámy... I tehdy, jako malá, jsem vždycky byla smutná, že příběh končí. V duchu jsem si představovala neskutečný svět skřítků a princezen a věřila ve vítězství dobrých sil. V duchu nyní děkuji úžasnému vypravěči Hosseinimu, že mi poskytl úžasný zážitek číst také pohádku pro odrostlejší děti.

Sábor vypráví svému synovi a malé dcerce příběh plný obrů, džinů a dévů - tak kniha začíná a my se ocitáme v dalekém Afghánistánu, v do noci ponořené vesničce Šadbághu. Muž z příběhu se vzdal svého nejmilovanějšího syna proto, aby mu dopřál lepší život, vzdělání a bezstarostnou existenci. Nikdy v životě už ho však za tuto cenu nesměl spatřit. Abdulláh a jeho malá sestřička Parí příběh poslouchali se zaujetím, aniž by tušili, jak moc se jich týká, a aniž by věděli, že je to poslední příběh, který od otce slyší. S úmyslem dopřát své drahé Parí bezstarostný život, prodá ji Sábor bohatým manželům, kteří své děti nikdy mít nebudou. Loučení obou sourozenců, kteří k sobě chovají mimořádně láskyplný cit, je nesmírně bolestné. Parí ale díky rozhodnutí otce žije v blahobytu, v lásce obou adoptivních rodičů a časem dokonce zapomene na rodný Šádbágh, skromný domek a dokonce i na bratra Abdulláha. Tomu se ale zapomenout nepodaří. A právě v tomto okamžiku se všechno rozvíjí. Devět příběhů, táhnoucí se napříč Evropou, Asií i Amerikou, vyprávění různých lidí, jejichž osudy spolu nějakým způsobem souvisí. Během padesátiletého časového horizontu nahlédneme do Francie, kam se paní Wahdátiová s Parí přestěhuje, vyslechneme příběh nevlastního strýce Parí a Abdulláha, odhalíme osud řeckého lékaře Markose, pracujícího v Kábulu, a nakonec se vracíme k oběma sourozencům (tentokrát však do Ameriky), kteří se setkávají až v roce 2010, víc jak padesát let od okamžiku, kdy od sebe byli násilím odloučeni. Můžeme však ještě říci, že jsou sourozenci? „Říkají mi, že se musím brodit vodami, v nichž se brzy utopím. Než do nich vstoupím, nechávám ti na břehu toto. Modlím se, abys to našla, sestřičko, abys věděla, co bylo v mém srdci, když jsem klesal ke dnu." Třístá osmdesátá pátá stránka Hosseiniho knihy A hory odpověděly, kterou vlastním, a na níž se tento vzkaz od Abdulláha nachází, je zvlněna kapkami slz, které ji při čtení skrápěly. Když ještě žili spolu, donesl Abdulláh své sestřičce paví pero, které vyměnil za své vlastní boty. Jenom proto, aby jí udělal radost. Ke vzkazu, který Parí našla, je přiložena stará plechová krabice od čaje ... plná malých pírek. Příběh od začátku až do konce tak silný a dojemný v závěru vygraduje a dotkne se srdce snad každého, kdo jej čte. Nezbytná dávka patosu mně osobně jakkoli nevadila a řada šťastných náhod, mnohdy až neskutečných, mě nedonutila se nad nimi pozastavovat, hlavně proto, že celá kniha ve mně stále evokovala pocit krásné pohádky. A k ní přece šťastné náhody patří! Stejně jako Hosseiniho dvěma předchozím knihám nemám ani této co vytknout. Snad jen to, že Hosseini by u nás mohl knihy vydávat častěji. Pohádek přece není nikdy dost... Autorkou recenze je Lucie Horáková