Čtenářská recenze: Khaled Hosseini - A hory odpověděly

Pohádka pro dospělé s vůní dálek a pro nás tolik exotického Afghánistánu má v sobě velký kus čarokrásy vyprávění Tisíce a jedné noci, představy uklidňujícího hlasu Šeherezády, která jakoby k nám promlouvala ústy Khaleda Hosseiniho. Jednotlivé příběhy se před námi kroutí jako klubko devíti neposedných hadích těl, aby se nakonec spojily v srdceryvný konec, tak prostě dojemný a oproštěný od nadbytečného patosu. Konec, který nám utkví v paměti, vyvolá citlivé sevření kdesi u srdce a způsobí nostalgický odlesk slz v našich očích.

Mimořádně dojímavý příběh v nás bude už od počátku vyvolávat pocit, že nám Hosseini vypráví pohádku z dob, kdy zemi vládli tajemní dévové a osudy ležely v rukou vyšší moci. Jestliže na celý příběh nahlížíme právě takto, nikdy nám nedovolí pozastavit se nad množstvím náhod a řadou patetických míst. Když se jednoho dne narodí malá Parí, jejímu bráškovi Abdulláhovi ještě není ani osm let. Jejich maminka zemře krátce po porodu a otec si záhy najde novou ženu, se kterou zplodí syna. Veškerou péči o malou Parí však od počátku přebírá Abdulláh a ti dva k sobě chovají až nepředstavitelně silné pouto. Už ve chvíli, kdy malý Abdulláh vymění své vlastní boty za paví pero pro sestřičku Parí, stává se ztělesněním bratrské lásky. Nevlastní matka obou sourozenců má bratra, pracujícího u bohaté rodiny v Kábulu. Šadbágh, kde sourozenci žijí v nuzných podmínkách, zimě a hladu, je malou vesničkou kdesi v Afghánistánu, o které se mladí manželé dovědí právě díky bratru nevlastní matky Abdulláha a Parí. Sami mít děti nemohou, ale přesto po nich paní Níla tolik prahne a malá Parí ji svou roztomilostí ihned chytne za srdce. A tak se cesty Abdulláha a Parí počátkem 50. let násilně rozdělí. Jejich otec prodá malou Parí do bohaté rodiny, byť nerad a s vědomím, že jeho malá holčička bude mít v nové rodině lepší život. Parí na svou starou rodinu i Šadbágh brzy zapomene a s novou maminkou Nílou se odstěhuje do Evropy. Po celý život jí však podvědomě kdosi chybí, netuší ale kdo. Mezitím se před námi rozvíjí řada dalších osudů, dostáváme se do Evropy i Ameriky, abychom se zase vrátili zpět do Afghánistánu. Vše vyústí až v roce 2010, po šedesáti letech. Najdou k sobě ještě Abdulláh a Parí cestu? A jakým způsobem? Mimořádně mě potěšil závěr, který bych jen nerada prozrazovala, nicméně jsem byla velmi potěšena tím, že nás autor ušetřil dojímavého setkání, uslzených objetí a přešťastného shledání. Khaled Hosseini v nás spíš probouzí otázku, zda lze po šedesáti letech života v jiné části planety ještě člověka považovat za svého sourozence. Děj nás s každou další postavou zavádí do jiného koutu naší země, což možná může působit trochu nepřehledně, také vzhledem k počtu vedlejších postav, nicméně Hosseini vše vyřešil s naprostým přehledem. Podle vyprávění se čtenář snadno dovtípí, s kým jsou osudy právě probírané postavy propletené, a jak spolu vše souvisí. Tisíce planoucích sluncí , jedna z dosud tří u nás vydaných knih tohoto autora, pro mě měla mnohem silnější příběh a podobně na mě působil i Lovec draků . Nemohu ale rozhodně říct, že bych knihou A hory odpověděly byla zklamaná, právě naopak! Styl Hosseiniho je vysoce čtivý, atraktivní a byť se špetkou patosu, tak stále poutavě neotřelý. Důkazem toho je závěr, mimořádně dojemný a přesto ušetřený všech laciných scén. Není příběh z pera Hosseiniho, který by nestál za to si ho přečíst. Autorkou recenze je Andrea Štyndlová